Na světě existuje asi 1800 druhů žížal. Dělí se do tří skupin:

• Anektické žížaly žijí desítky centimetrů pod zemí v minerálních vrstvách půdy a na povrch vycházejí pouze v noci. Žijí v norách, kam si stahují potravu z povrchu.
• Endogeické žížaly také žijí v norách, ale blíže povrchu. Živí se organickou hmotou v půdě, takže na povrch téměř nevycházejí.
Kalifornské žížaly patří mezi žížaly epigeické. Na rozdíl od předchozích dvou skupin nemají trvalé nory a žijí na povrchu, kde se živí tlející organickou hmotou.

Eisenia fetida, kalifornská žížala nebo také žížala hnojní je jedním z nejodolnějších a nejadaptibilnějších druhů, proto je rozšířena skoro po celém světě. Ve skupině žížal epigeických rozhodně není sama, ale ze všech žížal je nejčastěji používána pro účely kompostování.

Tento odolný druh přežívá v širokém teplotním rozpětí (0 – 35°C). Kalifornské žížaly dokonce zvládnou žít nějakou dobu obklopeny zamrzlou organickou hmotou, za předpokladu, že mají kolem sebe dostatek potravy. Jejich kokony (vajíčka) přežijí v zamrzlé půdě i několik týdnů. Kalifornské žížaly jsou také velice odolné vůči manipulaci, takže většinou bez problému vydrží cestu poštovním balíkem.

Nejdůležitější předností kalifornských žížal je rychlost, jakou se množí. Je to evoluční nutnost pro tvora, jehož přirozené prostředí je extrémně proměnlivé a nebezpečné a jehož zdroj potravy je značně nejistý.

Díky všem těmto vlastnostem jsou kalifornské žížaly ideální volbou pro ty, kdo kompostují venku, celoročně a v klimatu s tuhou zimou.

 

Zdroje:
Glenn Munroe, Manual of On-Farm Vermicomposting and Vermiculture
Card et al., 2004